Ty ještě furt kojíš jo???

Nedávno jsem šla s dětmi na procházku a potkala jednu známou.  Neviděly jsme se asi dva roky, takže mého druhého synka viděla poprvé až teď, když mu je už 9 měsíců. Chvíli jsme si povídaly a Jurášek se začal hlasitě dožadovat jídla. Šly jsme si tedy sednout na nedalekou lavičku, a i když byla zrovna zima, vytáhla jsem prso ze svetru a začala ho úplně samozřejmě kojit.

Kamarádka se na mě podívala trochu rozpačitým pohledem a zeptala se: „Ty ještě furt kojíš jo??? Proč mu nedáš radši rohlík do ruky? To já jsem těm mým dávala už normálně to co nám, akorát míň slané.“ Při mé odpovědi: „Víš, on se v podstatě jenom kojí a teprve začíná pomalu ochutnávat zeleninu,“ se málem skácela k zemi 😀

Začala jsem dostávat „zaručené“ tipy, jak udělat ze svého kojence pořádného jedlíka, na přetřes se dostala taky otázka společného spaní a uspávání… No zkrátka – moc společných témat k hovoru jsme tedy nenašly.  Já už totiž svoji cestu znám a nenechám se takovými řečmi vůbec rozhodit. Dělám to prostě a jednoduše tak, jak to cítím a jak mi velí má mateřská intuice.

U prvního synka jsem si ale tak jistá v kramflecích nebyla. Pořád jsem jen poslouchala:

• Nechovej ho pořád, rozmazlíš ho!
• Dej mu místo prsa radši dudlík
• Hlavně ho NENECH spát u sebe v posteli!
• To přeci není možné, aby se mu nelíbilo v kočáru, jen ho tam pěkně dej
• Tak ho nech chvíli pořvat, aspoň si procvičí plíce
• Já jsem svoje děti taky nechala řvát a jsou v pohodě!

A takových hlášek bych dokázala jmenovat dalších pár desítek.  Když se Honzíček narodil, chtěla jsem ho chovat, chtěla jsem být pořád s ním, chtěla jsem ho kojit na požádání.. Ale ty hlasy v hlavě mi neustále podrážely moje mateřské sebevědomí: „Rozmazlíš ho, bude to mamánek, nenechávej ho usínat u prsa, polož ho radši do postýlky..“

A tak jsem prvních pár týdnů po porodu fungovala následovně:

Když se Honzík vzbudil (i třeba 10x za noc 😀 ), vstala jsem, nakojila ho, a chovala ho tak dlouho, dokud neusnul. Potom jsem se ho snažila „umístít“ do postýlky – většinou to vyšlo (klasicky) až na pátý pokus, takže takové uspávání trvalo i hodinu. Když už konečně spal v postýlce a já jsem si lehla, jen co jsem zavřela oči, byl můj malý poklad zase vzhůru. A ten kolotoč se opakoval. Často jsem už vyčerpáním brečela. Nevěděla jsem, proč je můj syn takový „uplakánek“. Vždyť dělám všechno, co můžu…

Asi si dovedete představit, jak jsem po takové noci vypadala (a nejen já, ale i můj muž, který se mě snažil aspoň občas střídat). A tak jsem řekla dost! Z postýlky jsem udělala zábranu na svou stranu postele a Honzíka nechala spát s námi. Když se v noci vzbudil, vytáhla jsem prso, on se obsloužil a oba jsme u toho usnuli. BOŽE, TO BYLO BLAHO! Najednou jsem byla vyspaná i přesto, že se syn pořád budil se stejnou frekvencí.

Nechápu, proč to někdo dělá jinak? Každé miminko chce přece cítit dech, tep a vůni své maminky. Vždyť je to ta nejlogičtější věc na světě! Je to přeci to jediné, co za těch 9 měsíců v bříšku poznalo. Tak proč má společnost pořád nutkání separovat a „osamostatňovat“ miminka od matek? Proč se to, že nenechám své dítě plakat, bere jako něco, čím ho rozmazlím? Proč někomu přijde divné, že se 9 měsíční dítě ještě kojí?

A tak bych ráda dodala sílu a vlila trochu optimismu do žil maminkám, které nespí, jsou unavené, vyčerpané, rozcuchané, nemyté a hladové –

Jste skvělé, úžasné a nejlepší! Dělejte to dál tak, jak to cítíte a nenechte se rozhodit řečmi okolí. I když to je někdy HODNĚ náročné, já vím, že je.. Ale naše maminky, tchýně, tety a babičky už svoji šanci měly – ony už své děti vychovaly a teď je řada na nás.

Jestli se chce miminko kojit každou půlhodinu – tak nad tím nepřemýšlejte jako nad něčím hrozným, ale kojte ho! Nechce být v kočárku? No tak ho na procházku vezměte do šátku, nebo nosítka. Neusne jinak, než na vaší hrudi? Tak si ty chvíle užívejte, přivoňte si k jeho hlavičce a přitiskněte ho k sobě ještě pevněji 🙂 A i když si myslíte, že něco MUSÍTE udělat, věřte, že to počká. A že na mě té práce čeká fakt hodně 🙂 Více si o tom můžete přečíst tady.

Nezapomeňte, že to nebude trvat dlouho a vyrostou nám tak, že pro ně budeme jen trapné matky a pusy se dočkáme maximálně tak na narozeniny 😀 Tak si to mateřství užívejme plnými doušky! Vždyť i přes ty probdělé noci, období vzdoru, prořezávající se zoubky a další „chuťovky“, je to prostě nádhera! 🙂