JAK SE Z KONZUMNÍ ŽENY STALA "LESANA"?

Ukazuji lidem cestu ke zdravějšímu, spokojenějšímu a soběstačnějšímu životu bez zbytečné chemie, která nás všude obklopuje.

Dnes už nejsem závislá na tom, co mi nabízejí regály supermarketů, lékárny a drogerie. Už se nemusím trápit nad tím, že své děti vychovávám v prostředí plném chemie a éček. S klidným srdcem můžu říct, že dělám maximum pro to, abychom žili zdravě, a také se tak cítili. Sama si doma vyrábím sýry a mléčné výrobky z mléka našich koz.

Chováme králíky, slepice a kachny, peču domácí pečivo, vyrábím domácí kosmetiku, přípravky na čištění domácnosti, mýdla, pěstujeme zeleninu i ovoce.. Snažíme se být maximálně soběstační. Už několik let nevím, co je to prášek a moje děti to nepoznaly nikdy. Při léčbě nemocí používáme převážně bylinky, homeopatii, aromaterapii... Zkrátka se ze mě stala (jak mě často přátelé z legrace nazývají) LESANA se vším všudy 🙂 .

 

Ale ještě pár let zpátky to vypadalo úplně jinak. Každý z nás vlastně celý svůj život jede po nějaké vyjeté koleji – po koleji, co mu vyšlápli jeho rodiče. A i když v hloubi duše víme, že ta kolej není pro nás to pravé ořechové, je moc těžké použít výhybku a obrátit všechny hodnoty, které nám byly od dětství vštěpovány, naruby.

Během studií na vysoké škole jsme se s mým nynějším manželem stravovali tak, jak nám čas a peněženka dovolila. Oba jsme kynuli a kynuli, byli neustále unavení a bez nálady. Do toho spousta vysedávání ve škole, v práci, nebo nad učením, takže pohyb nula, motivace nula, životní energie = NULA. Do obchodu jsme chodili nakupovat to, na co jsme byli zvyklí – přeci by to neprodávali, kdyby na tom bylo něco špatného, ne?

Studia skončila, my se přestěhovali do svého domu, ale zlé návyky se bohužel přistěhovaly spolu s námi. Začala jsem pracovat na dobře placeném místě, ale domů jsem chodila každý večer tak vystresovaná, že i když na účtu peníze přibývaly, moje energie naopak ubývala. S manželem jsme se vzali a začali přemýšlet nad rodinou. Po více než deseti letech jsem tedy vysadila hormonální antikoncepci a těšila se, jak brzy najdu dvě čárky na těhotenském testu.

Uběhl měsíc, dva, pět… a já jsem každý měsíc zažívala nové a nové zklamání. Proč sakra nemůžu otěhotnět? Po osmi měsících snažení jsem otěhotněla. Byli jsme šťastní a i přes „ranní (celodenní) nevolnosti“ jsem se tetelila blahem. Jako správná nastávající maminka jsem hned po zjištění těhotenství zavolala na gynekologii, kde mě sestřička objednala na vyšetření.

Doktor potvrdil těhotenství, vše bylo v pořádku a dostala jsem další termín poradny. Na tu už ale bohužel nedošlo. V desátém týdnu se mi jednou večer udělalo hodně špatně, píchalo mě v podbřišku, měla jsem teplotu, třásla jsem se. Hned jsme s mužem vyjeli do nemocnice, kde mě zkontrolovali. Miminko bylo v tu chvíli v pořádku. Chtěli si mě tam ale nechat přes noc na pozorování.

Celou noc jsem prosila miminko, ať bojuje, ať neodchází, že to bude dobré. Ráno jsem se ale při kontrolním ultrazvuku dozvěděla, že miminko umřelo. Nevěřila jsem tomu, nebo spíš nechtěla uvěřit. Řekli mi, že je ihned nezbytné provést kyretáž a za pár hodin mě tedy vezmou na sál.

Byla jsem sama, muž za mnou mohl přijet až odpoledne, po zákroku v návštěvních hodinách. Plakala jsem a kladla si otázku : „Proč se to stalo zrovna nám?“  Za pár hodin bylo po všem, neměla jsem ani čas se s miminkem rozloučit.. A protože nebylo místo na gynekologii, nechali mě ležet na oddělení šestinedělí. 

Takže zatímco já jsem cítila jen bolest a prázdnotu ze ztráty miminka, v pokojích vedle se ozýval dětský pláč a při každé procházce chodbou jsem narážela na čerstvě narozená miminka. Věděla jsem, že něco musím změnit..

 


Tak takhle teda ne!


Po návratu z nemocnice jsem potřebovala zaměstnat svoji mysl něčím jiným, než jen myšlenkami na miminko. Hledám si informace o detoxikaci těla, o hormonální rovnováze, o tom, jak přírodními způsoby pomoci tělu zbavit se všeho špatného. S mužem se pouštíme do cvičení, zdravé životosprávy. Má to opravdu úžasné výsledky. Nejen fyzické, ale hlavně psychické! A čím víc se dozvídám o zdravém životu, tím víc jsem si jistá, že to je TO, co chci pro své (v tuto chvíli ještě budoucí) děti.  Za pár měsíců na to jsem znovu těhotná. 🙂

Začali jsme přemýšlet a rozhodli se, že využijeme prostor na zahradě pro to, abychom si vypěstovali nějakou zdravou zeleninu a bylinky. Mého muže zahradničení opravdu chytlo a jediný, kdo nám kazil radost z úrody, byli všudypřítomní slimáci. Co s nimi budeme dělat? Přeci si nebudeme sypat kolem naší bio zeleniny nějaké chemické jedy! A tak hledám na internetu a nacházím dokonalé řešení!

 

“Miláčku, tady ta kachna - Indický běžec - je prý nejlepší likvidátor slimáků na zahradě, co kdybychom to zkusili?”

Netrvalo dlouho a už jsem měla podrobně nastudovaný chov kachen, včetně toho, jaké bydlení, krmení a péči potřebují. Manžel postavil kachník a jelo se pro běžce. Byli jsme z nich nadšeni a když do 14 dnů na zahradě nebyl jediný slimák, naše nadšení nebralo mezí.

“Když už máme ty kachny, co kdybychom si pořídili i slepice? Takové domácí vajíčka, to je věc!” Zkrátím to – manžel opět postavil bydlení pro slepice a my se brzy radovali z prvních domácích míchaných vajíček 🙂

Jak se říká – s jídlem roste chuť! Moje myšlenky ale byly stále smělejší a už nějakou dobu jsem tajně pokukovala po kozách. Chtěla jsem se dostat do té fáze, kdy si budu doma vyrábět úplně všechno – od jogurtů, po máslo, měkké, tvrdé i plísňové sýry.

Po nocích jsem si pročítala různé knihy, fóra a i zahraniční stránky. Tak fajn, jdeme na to! Pořídíme si kozy. A protože koza je stádové zvíře, pořídili jsme kozenky rovnou dvě. Myslím, že jim podlehla celá naše rodina. Chodívali jsme si s kafem sednout na pastvu a pozorovali je, jak se pasou. Neskutečný relax! A když jsme poprvé jeli s holkama ke kozlovi a za pět měsíců se nám narodila první kůzlátka, byl to pro nás opravdový zázrak.

Když jsme u těch porodů, tak po celkem náročném těhotenství, ve kterém mi bohužel zjistili akutní toxoplasmozu (musela jsem brát celé těhotenství antibiotika a být pod neustálým drobnohledem) se blížil i můj termín porodu.

Když jsme u těch porodů, tak po celkem náročném těhotenství, ve kterém mi bohužel zjistili akutní toxoplasmozu (musela jsem brát celé těhotenství antibiotika a být pod neustálým drobnohledem) se blížil i můj termín porodu.

Neměla jsem z toho strach, věřila jsem, že porodím. Popíjela jsem maliník a poslední týdny jsem trénovala hráz s balónkem. Věděla jsem, že chci porodit přirozeně, bez tlumících léků. Bohužel se můj sen rozplynul ve 38.tt, kdy mi u mého gynekologa naměřili vyšší tlak (bylo vedro a vyšlapala jsem zrovna do 4.patra) a pro jistotu už mě poslal na kontrolu do nemocnice.

Tam jsem se bohužel dostala do kolotoče nátlaku a „projistotních“ opatření a porod mi vyvolali. I když můj porod byl relativně krátký a bezproblémový, dostala jsem „kompletní péči“ – tedy připoutání na lůžko, nemožnost pohybu, řízené tlačení, skákání po břiše i nástřih hráze (ten jsem si vyloženě nepřála a ještě během porodu manžel toto porodní asistentce říkal). Koho by zajímal celý můj porodní příběh, můžete si ho poslechnout na tomto videu.

Když jsme konečně přijeli z porodnice domů, následovaly nevyžádané rady okolí typu :

  • Hlavně si ho neber do postele, rozmazlíš ho!
  • Ty ho zase kojíš? No to ho nemůžeš pořád takhle kojit, maximálně po třech hodinách!
  • Jen ho nech chvíli pořvat, aspoň si procvičí plíce!
  • Přece ho nebudeš pořád nosit v tom hadru.. (rozuměj šátku)
  • Je teplo, musíš mu dát něco k pití. (dvouměsíční dítě)
  • To přece není možné, že by se mu nelíbilo v kočárku, tak hold bude chvíli řvát!

Asi to zná většina čerstvých maminek. Jenže ve mně všechno řvalo „TAKHLE TO NECHCI“! Já chci svoje dítě u sebe, chci ho mazlit, chovat a kojit kdykoliv, kdy si o to řekne! To přeci není normální. Dítě ve mně rostlo 9 měsíců, nemůžu ho teď jen tak nechat samotného, jen protože se narodilo.

Prvních pár týdnů, kdy jsem se snažila „dbát“ na rady okolí byly pro nás pro oba opravdu peklo. Uspávání u prsa, potom přenášení do postýlky, protože přeci nemůže spát se mnou v posteli.. po pár minutách se stejně probudil a plakal, tak jsem ho chovala, usnul, uložila jsem ho do postýlky, zase se vzbudil a plakal.. A takhle to bylo celou noc. Já vyčerpaná, manžel, který mě často v noci střídal, abych se aspoň trochu vyspala, taky.

A já jsem řekla dost! Vykašlala jsem se na všechny ty bláboly, vzala si Honzíčka k sobě do postele, přitulila se a prospali jsme celou noc! On prostě jen potřeboval cítit maminku, být ji nablízku, vědět, že je v bezpečí. No doprčic, to jsme si ty tři týdny hrůzy mohli fakt ušetřit!

Honzík ale pořád hodně plakal, v podstatě prvních šest měsíců, pokud nebyl u mě/na mě tak dost plakal. Nevěděla jsem proč, teď už vím, že to bylo kvůli porodu. Náš první synek byl a je mým velkým učitelem v mnoha oblastech. A on byl ten hlavní a prvotní důvod a impuls k tomu, abychom úplně změnili náš život.

Další těhotenství a hlavně porod jsem už prožila úplně jinak. Přála bych takový porod každé ženě. Jurášek byl taky od narození úplně jiný. Naprostý pohodář, spokojené miminko. Říkali jsme mu „Malý Buddha“ 🙂 .

Když bylo Juráškovi asi rok a půl, s mužem jsme se rozhodli, že se přestěhujeme na úžasný statek s pozemky, lesem a řekou. Chtěli jsme rozšířit stádo, zřídit sýrárnu, manžel toužil po založení ovocného sadu… a to prostě tam, kde jsme do teď bydleli, nešlo.  Už při první prohlídce jsme věděli, že to je ono! Tady jsme doma. Někdo by se zalekl, my se zamilovali. Teď už tady bydlíme skoro rok a půl, obklopeni skvělými sousedy, přírodou, lesem, řekou.. Máme tady sice pořád hodně práce, ale jsme šťastní. Před Vánoci se nám tady narodila naše třetí princezna Magdalenka – mimochodem už třinácté dítko v tomto domě. 🙂

 Je to už pěkných pár let, co jsme se dali touhle cestou a ze dvou koz je jich (i s kůzlaty) rázem 40. 🙂 Aktuálně dokončujeme stavbu sýrárny, abychom mohli sýry a další kozí výrobky i prodávat. Dokonce jsem se svými sýry vyhrála Mezinárodní sýrařskou soutěž v Nitře a byla jsem z kozích produktů i vařit v Dobrém ránu ČT a o přírodní kosmetice jsem si zase hezky popovídala v Sama doma. 

A tak nějak postupně, po cestě, jsem naši domácnost kompletně změnila na netoxickou. Začala jsem vyrábět také mýdla s kozím mlékem, která jsou výborná pro lidi s ekzémem. Pustila jsem se do výroby pleťové a tělové kosmetiky i čisticích prostředků pro domácnost. Když jsme nemocní, tak místo do lékárny zamíříme na zahrádku pro bylinky, případně pro homeopatika a aromaterapii.

Získání těchto informací mě ale stálo doslova ROKY života. A chápu, že každý nemá v dnešní době tolik času na pročítání receptů a návodů. Proto jsem se rozhodla, že se chci o své poznatky s vámi dělit skrze svůj blog a eBooky.

Vydala jsem pro Vás už tři eBooky.

ZDARMA si můžete stáhnout můj eBook 4 SKVĚLÉ RADY, JAK BĚHEM 5 MINUT ZATOČIT S CHEMIÍ VE SVÉ DOMÁCNOSTI

A pokud budete chtít na své cestě za zdravým domovem pokračovat, vše, co potřebujete, najdete v mém KOMPLETNÍM PRŮVODCI NETOXICKOU DOMÁCNOSTÍ

 

Je jasné, že se nic nezmění přes noc. Ale i v dnešním světě plném chemie je spousta věcí, které můžeme ovlivnit a každá snaha se počítá. Ráda vás provedu na Vaší cestě za zdravějším životem krůček po krůčku.

Jana