Proč jsem se rozhodla rodit DOMA?

Zítra tomu bude přesně rok, co se nám narodil náš druhý syn Jurášek. Neuplyne ani den, kdy bych si ten úžasný okamžik nepřipomněla. Den s velkým D, kdy se ze mě stala žena-lvice, den kdy jsem si porodila své dítě přímo do náručí, DOMA v koupelně… Prostě jsem si jen tak, mimochodem porodila.. Celý ten zázrak byl tak přirozený a samozřejmý..  Jen to píšu a už zase se mi bouří hormony 😀 … teď fakt zním jako lesana, co 🙂

Ale nemyslete si – nechodím po městě oblečená v doma spíchnutých šatech z králičích kůží 🙂 Jsem (relativně) normální vysokoškolsky vzdělaná žena, která se ráda rozhoduje na základě vědecky podložených informacích a podle nejnovějších poznatků moderní medicíny.

Asi si teď říkáte: „Pane Bože, ta ženská je fakt blázen! To já bych doma NIKDY nerodila. Vždyť se může cokoliv ve vteřině stát!“ A než jsem o porodech začala něco zjišťovat, tak jsem mluvila úplně stejně! Vždyť nám to taky od malička všichni okolo vštěpovali – porod je hrozný, je to šílená bolest, ale tak vydržíš to, každá to vydržela. Prostě to nějak přežiješ a snad brzy zapomeneš.

Co mě tedy přimělo začít přemýšlet o tom, jak v ČR přicházejí děti na svět?

Když jsem podruhé otěhotněla, stále jsem ještě kojila prvního syna.  Nedokázala jsem si představit, že bych se od něj odloučila, byť na jedinou noc. Nechtěla jsem, aby měl první vzpomínky na brášku spojené s tím, že kvůli němu byla maminka 4 dny v porodnici a nemohla být s ním. Navíc jsem po předchozí zkušenosti nechtěla být v porodnici ani o minutu dýl, než je potřeba.

Pak se ke mně dostala kniha od světoznámého porodníka Michela Odenta – Znovuzrozený porod (která vyšla už někdy kolem roku 1980), a musím říct, že její obsah byl pro mě naprosto zásadní.  Takový bod zlomu. Odent je asi tím nejznámějším propagátorem přirozeného porodu a v této knize velice dobře popisuje své zkušenosti s porody za celou svou mnohaletou praxi.

Naprosto mě šokovalo, že to, co on věděl a praktikoval už před téměř 40 lety je tady pořád ještě sci-fi a když chce žena zažít přirozený porod, je označena za alternativní rodičku a musí si sebou na porodní sál brát málem ochranku, aby byla její práva a přání respektována.

Odent ve své knize píše, že KAŽDÁ ŽENA DOKÁŽE PORODIT SVÉ DÍTĚ, pokud ji dáme dostatek času, podpory a pocitu bezpečí. Měl tam krásné přirovnání – pro úspěšný porod je potřeba stejná atmosféra, jaká je při milování. Tedy přítmí, klid, teplo, pocit bezpečí.

„Nejlepší prostředí pro snadný porod, které znám, je když v okolí rodící ženy není nikdo, kromě zkušené porodní asistentky či duly  – zkušená postava matky, která tam je a která umí zůstat tiše. Ticho je základní potřebou rodící ženy. Soukromí je další základní potřebou.“

Aha, takže pocit bezpečí, klid, ticho… přemítám v hlavě, jak to bylo během mého prvního porodu. Ale ať vzpomínám, jak vzpomínám, nic z toho jsem bohužel nezažila..

• Naopak jsem zažila pocity zoufalství a nejistoty, když sestry odmítly pustit manžela za mnou i přes mé opakované urgence s tím, že je „ještě brzy“.
• Zažila jsem pocit bezmoci, když mě od začátku porodu sestry nutily celou dobu ležet na lehátku připojenou k monitoru, bez možnosti pohybu, nebo jakékoliv úlevy od bolesti (samozřejmě krom nabídky analgetik, protože „se vůbec neotvíráte a takhle to už dlouho nevydržíte“, což jsem odmítla)
• Zažila jsem pocit rozčilení, že i přes mé vyslovené přání NEprovádět nástřih, byl nástřih stejně proveden i přesto, že byl Honzík na 3 kontrakce venku.
• Zažila jsem bezpočet šíleně bolestivých vnitřních vyšetření během kontrakcí i mimo ně, včetně manuálního roztahování hráze.
• Zažila jsem pocit studu, kdy jsem ležela s roztaženýma nohama naproti dveřím, a během porodu na mě koukalo asi 7 lidí, protože tam zrovna nikdo jiný nerodil. Už jim chyběl jen popcorn.
• Zažila jsem pocit zneuctění vždy, když ke mně do pokoje na šestinedělí vtrhla bez zaklepání ( a nedej bože představení se) sestra, která mi bez jakéhokoliv slova začala mačkat prsa a zjišťovat, jestli UŽ mám mlíko.
• Zažila jsem pocity zastrašování, kdy mi dětská doktorka tvrdila, že pokud nenechám Honzíkovi odříznout pupík, tak dostane infekci a umře.

Zažila jsem tam toho fakt docela dost na to, abych věděla, že TAKHLE to už příště nechci.

Začínám si dál zjišťovat informace a dostává se ke mně Příručka o péči v průběhu normálního porodu, kterou vydala Světová zdravotnická organizace jako doporučení. Jednoznačně se zde doporučuje:

• Respektování výběru místa porodu, který žena učinila po náležitém poučení
• Neinvazivní, nefarmakologické postupy mírnění porodních bolestí, jako například masáže a relaxační techniky
• Monitorování plodu prostřednictví periodické auskultace (vyšetření poslechem)
• Volnost ve výběru polohy a pohybu během porodu
• Podpora jiné polohy než vleže na zádech
• Časný tělesný kontakt mezi matkou a dítětem a podpora zahájení kojení v první hodině po porodu v souladu s pokyny WHO o kojení

Toto je jen pár bodů, které jsem vypíchla. Celou příručku si můžete stáhnout například tady:

Začala jsem se pídit po tom, jak se rodí v zemích okolo nás. Tak například v Holandsku jsou všechny těhotné ženy v péči porodní asistentky, která se o ně stará v průběhu celého těhotenství a pokud jsou vyhodnoceny, jako tzv. nízkorizikové, pak je jim jednoznačně doporučen porod doma. Pokud chce žena, která nemá žádné obtíže, i přesto rodit v nemocnici, musí si pobyt zaplatit! Doma zde rodí přes 30% žen.

Kontinuální péče porodních asistentek a domácí porody jsou doporučovány také například v Anglii, Lucembursku, Švédsku, Finsku, Norsku… Co se týče statistik, jsou na tom tyto země, kde jsou domácí porody naprosto běžnou formou porodu, úplně stejně, nebo ještě lépe než Česká republika.

Pokud bychom se ale podívali na statistiky rutinních úkonů, tak z toho naše porodnictví fakt nevychází moc dobře. Nástřih hráze, píchnutí plodové vody, podání umělého oxytocinu, kristellerova exprese….

Nástřih hráze : ČR – 90% / Švédsko – 6 %  (To mají Švédky oproti nám Češkám ale sakra pružné vagíny že? ) Jestli to spíš nebude tou polohou na zádech, kdy dochází k utlačování kostrče a porodní cesty jsou v této poloze o 30% UŽŠÍ! Proč nás nutí rodit v leže, když je to naprosto antigravitační poloha?

WHO (Světová zdravotnická organizace) doporučuje provádět CÍSAŘSKÉ ŘEZY jen v opravdu nejnutnějších případech, a to v maximálně 10% případů. V ČR se císařské řezy provádějí ve více jak 40% porodů.

Není to šílené číslo? Skoro každá druhá žena u nás podstoupí císařský řez. Copak máme jiné pánve než Holanďanky nebo Švédky? České ženy neumějí rodit? Tady musí být někde zakopaný pes.
Já mám ve svém okolí jednu jedinou kamarádku, které se podařilo prožít relativně přirozený porod v porodnici, a to jen díky tomu, že byla velmi dobře informovaná a velmi přesně věděla, co chce a co nechce. Naopak drtivá většina je těch, které tvrdí, že „NEBÝT V PORODNICI, TAK BYCH NEPŘEŽILA ANI JÁ, ANI DÍTĚ! Vytáhli ho za minutu dvanáct!“

Na místě je zamyšlení, jak to, že jsme dávno nevymřeli, když tolik žen by neporodilo, nebýt  v nemocnici? Nebude to spíš tak, že doktoři často jen musí zachraňovat to, co sami zpackali ve snaze porod urychlit?

Každý zásah do přirozeného procesu porodu s sebou nese rizika. Odent říká, že porod je tak dokonalý proces, že ho můžeme jedině pokazit. Skvělá porodní asistentka Anna Kohutová napsala o poškozujících rutinních zásazích v porodnicích tento výborný článek.

Moje touha prožít přirozený porod stále sílila, ale mám ráda statistiky, mám ráda fakta.. A tak jsem si zkusila zjistit, jaká jsou reálná rizika, která při porodu hrozí. Už mi nějak nestačila ta ohraná a bájná fráze : „V MINUTĚ SE MŮŽE COKOLIV STÁT“ – tak co je tedy to cokoliv?

• Dítě má omotanou pupeční šňůru okolo krku – to je naprosto běžná záležitost. Až 30% dětí se rodí s pupeční šňůrou okolo krku, nebo jinak omotanou okolo těla a není to žádná komplikace. Děti totiž v děloze dostávají kyslík přes pupeční šňůru – nemůžou se tedy udusit kvůli pupečníku kolem krku
• Výhřez (prolaps) pupečníku – je to velice výjimečný stav (0,14-0,62% porodů) a paradoxně hrozí tato komplikace především v porodnici. Kvůli předčasné dirupci plodové vody (když ženě porodníci chtějí porod urychlit a tzv.pustit vodu) a dítě ještě není zcela sestoupeno v porodních cestách se stane to, že tlak odtékající vody sebou vezme pupečník a miminko jej potom hlavičkou může přiškrtit – tedy přichází o kyslík. V průběhu přirozeného porodu tato komplikace v podstatě nevyskytuje, a pokud ano, zkušená porodní asistentka dokáže ženu napolohovat a problém vyřešit.
• Poporodní krvácení, neodlučující se placenta – pokud po porodu žena krvácí více, než je zdrávo, nebo pokud se dlouho nedaří porodit placentu, porodní asistentka zavelí k odjezdu do nemocnice.

Jakékoliv komplikace a nepostupující porod dokáže porodní asistentka včas vyhodnotit a pak je na místě převoz do nemocnice. Ale POROD NENÍ NEMOC, není to žádná život ohrožující situace. Naopak se jedná o tu nejpřirozenější věc na světě. Je to asi stejné, jako kdybyste si dali zdravou nohu do sádry, jen tak pro jistotu, aby se vám nezlomila.

Ženské tělo je přece stvořeno k tomu, aby přivádělo na svět nový život. To jen společnost a strachy druhých z onoho „CO BY KDYBY“ berou ženám jejich sebevědomí.

Generace našich maminek rodila v porodnicích, kdy jim děti ihned u porodu vzali, zabalili do peřinky a odvezli pryč. Potom jim je vozily jen co 3 hodiny na kojení a otcům se ukazovaly děti pouze za sklem, po tajnu. Ještě dnes novorozené děti v mnoha porodnicích separují od maminek s výmluvou „že se musí zahřát a maminka si má odpočinout“

Víte, tohle je pro mě naprosto nepřijatelné – copak novorozenému dítěti je lépe v nějakém teplém akvárku, než u mámy? Co je tohle za zvrácenost? Každá samice v přírodě by bránila své mládě, kdy byste se jí ho snažili vzít. Jen my, lidé, separujeme svá mláďata a ještě si myslíme, že je to pro ně to nejlepší.

Nebo možná i cítíme, že nechceme, aby nám to miminko sestry odvezly, ale bojíme se ozvat, protože „se to tak prostě dělá“.. Ale takové děti si nesou pocit opuštění a strachu sebou celý život a často je to právě ten důvod, proč například hodně pláčou.

Pokud má žena bezproblémové těhotenství, je tak zvaně „nízkoriziková“, je pro ni i její dítě POROD DOMA S PORODNÍ ASISTENTKOU mnohem BEZPEČNĚJŠÍ, než porod v porodnici. A to nemám ze své hlavy, tak zní doporučení Světové zdravotnické organizace.

Takže když je to bezpečné pro ženy v Anglii, Nizozemí, Švédsku, Lucembursku … a jinde  – proč by to nebylo bezpečné i pro mě?

Jsem asi ve 20tt. Kontaktuji dvě porodní asistentky, scházím se s nimi. Okamžitě mi obě padnou do oka. Povídáme si o všech možných situacích, co mohou během porodu nastat a jak se to bude řešit. Vždy máme samozřejmě připravenou variantu odjezdu do porodnice.

Se svými porodními asistentkami jsem v  kontaktu a dál chodím na pravidelné prohlídky ke gynekologovi. Všechno je v naprostém pořádku.  Je pátek, krásné počasí, asi od 8h ráno cítím lehké menstruační bolesti – to budou určitě zase poslíčky (mívám je už posledních 14 dní). Raději to píšu svému muži a PA.

„Ahoj, už asi hodinku cítím lehké vlnky. Jdu podojit kozy, beztak to budou zase jen poslíčci. 🙂 “ (Kdybych jen věděla, jak daleko jsem od pravdy)

A jak píšu, tak dělám. Dojím a dojím, občas prodýchnu kontrakci, radši tedy píšu muži, že už dneska ASI teda jo, ať přijede z práce. Do dnes na to vzpomíná :

„Tak já jedu pomalu 200km/h, že teda jako rodíme a najdu tě v kozíně, jak dojíš“ 😀

To bylo 9h. Najednou se začínám potit a poslední kozu už teda nedodojím 😀 Jdeme domů a vlny se začaly stupňovat. Píšu PA, ať už tedy raději vyjede. Manžel mi napouští porodní bazén, já se musím neustále pohybovat. Nevydržím ležet ani vteřinu. Pořád měním instinktivně polohy. Do dřepu, do kleku, na všechny čtyři. Moc dobře je mi na záchodě.

Přesně cítím, jak miminko sestupuje do porodních cest, říkám, že už to bude brzy. Najednou mi praskla voda a já ucítím hlavičku. Je to tady. Manžel mi pomáhá do bazénu. Na další kontrakci porodím hlavičku a hned potom tělíčko. Ani jednou jsem nezatlačila. Tělo tlačilo SAMO.  Nikdo mě nevyšetřil, jestli už jsem dostatečně otevřená. Tělo vědělo samo. Nikdo mi neříkal jak mám nebo nemám dýchat. Miminko si samo dorotovalo, cítila jsem, jak se uvnitř mě na poslední kontrakci odráží nožičkama a vplouvá mi do náruče.

A to bylo 9:55 a do koupelny vbíhá moje milovaná porodní asistentka. 😀 Tak to byl opravdu hukot. Protože jsem měla první porod vyvolávaný, netušila jsem, jak rychle porodím. Ale od opravdu porodních kontrakcí, kdy jsem si říkala, že teda tohle už fakt nebudou poslíčci, to bylo za půl hodiny! Jurášek se prostě rozhodl, že i kdybych chtěla do té porodnice dojet, tak to nestihneme 🙂

Porodní asistentka okamžitě vyšetřuje Juráška, všechno je v naprostém pořádku, je růžovoučký, krásně dýchá, vůbec nepláče a pozoruje mě a celý svět kolem sebe. Teď jsem na řadě já. Vylézám tedy z bazénu a hned cítím další tlak – to bude placenta. S Juráškem v náručí si přidřepnu a hladce porodím placentu.

„Dones nám misku“, říká PA mému muži. Dáváme tedy placentu do misky, a protože pupečník stále tepe, zůstává k ní Jurášek připojený ještě další dvě hodiny. Přesouvám se i s miminkem do postele. Normálně jdu, jako bych ani nerodila. PA kontroluje porodní zranění. Žádné tam není! Vážíme Juráška, má 4500g! Tak to je tedy macek. Miminko začíná hledat prso a krásně se přisaje. Manžel přinesl staršího synka. Nádherná chvíle. PA mi vypisuje papíry pro matriku. Uvaří mi skvělý bylinkový čaj na podporu zavinování dělohy. Připraví rozmarýnovou koupel, počká ještě dvě hodiny, aby si byla jistá, že je všechno v pořádku a potom už zůstáváme doma sami.

Odpoledne přijede na kontrolu ještě naše skvělá pediatra a udělá mu všechna potřebná vyšetření přímo u nás doma, na gauči. Jurášek je předpisový novorozenec. Manžel se o nás krásně stará, všichni se spolu tulíme v posteli 🙂 Bože, to je pohoda!

Juráškovi jsme po pár dnech začali říkat malý Budho –podle jeho neustále spokojeného výrazu J Od narození spal krásně celou noc, přes den si dal klidně 4 hodiny v kuse. Já jsem tomu nemohla uvěřit, protože první syn Honzík byl úplně opak. Hodně plakal a celkově to s ním bylo mnohem mnohem náročnější. Jsem přesvědčena, že Jurášek byl tak klidný hlavně díky tomu nádhernému zrození.

Já samozřejmě netvrdím, aby všichni rodili doma, ale chtěla bych, aby ženy měly o porodech relevantní informace a rozhodly se na základě těchto informací a ne podle bludů a strachů, které se na ně ze všech stran chrlí.

To, co žena opravdu u porodu potřebuje je pocit bezpečí, podpora a důvěra v sebe sama a své dítě a né nejmoderněji vybavený porodní pokoj s křeslem za miliony a zdmi vymalovanými meruňkovou barvou.

Vím, že je téma porodů hodně kontroverzní a možná se i mnoha žen dotknu, což samozřejmě není mým záměrem. Všem ženám bych přála tak krásný porod, jaký jsem zažila já. Porodní trauma je něco, o čem se moc nemluví a často se bagatelizuje. Musíš to vydržet a hotovo. Mnohdy ale ženy o svém porodu mluví jako o hrůze a některé prožívají podobné pocity jako ženy po znásilnění. Často tvrdí, že odmítají mít další děti, protože už to nechtějí zažít znovu. Ale ono to jde opravdu prožít i úplně jinak!

Zkuste si svůj porod přehrát v hlavě. Jak to probíhalo? Proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Možná jste prožily nádherný a respektující porod v porodnici. V tom případě Vám opravdu od srdce gratuluji, ale věřte, že většina žen takové štěstí nemá.

Zjišťujte si informace a nevěřte tomu, že někdo rozumí Vašemu tělu lépe, než vy. Pokud chcete, klidně tento článek sdílejte, přepošlete svým známým, těhotným kamarádkám a zkrátka všude tam, kde by mohl pomoct.

Mějte se krásně

Jana